Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Amadeus - Vídeňská léta

9. 08. 2017 23:45:50
Tato kapitola pojednává o Mozartově pobytu ve Vídni i o jeho největších dílech, které zná snad každý, kdo je alespoň trochu políben operou.

Úspěch Idomenea znamenal definitivní odchod ze Salcburku. Zamířil nejdříve ke své sestřenici "Basle" do Augsburgu. Poté s nechutí vyslechl příkaz hraběte Colloreda, odjet s ním do Vídně jako komorní hudebník. Mozart byl nespokojen, nechtěl se znovu uvrhnout do otrocké služby, kde neměl žádný čas ani prostor pro sebe. Ptal se sám sebe, jestli má vůbec cenu pohřbít své mládí a talent na Salcburském dvoře. Mozart se definitivně rozhodl odejít a předložil svou rezignaci. Ta byla odmítnuta hrabětem Arcem, Collorédovým komorníkem. Svůj pokus o dobrý rozchod s pánem ještě zopakoval, když byl ale odmítnut znovu, došlo mezi hrabětem Arcem a Mozartem ke slovní přestřelce a hrabě Arco nakonec poslal Mozarta do jistých míst.

Mozartovi se ve Vídni velice líbilo, cítil se totiž svobodný. To samé napsal otci v dopise. Jeho otec se nesmířil s tím, že se jeho syn nechal v podstatě vyhodit. Lehkovážný Wolfgang si neuvědomoval možné fatální následky svého jednání. Otcovo rozhořčení z jednání jeho syna se zvětšilo potom, co se Wolfgang zasnoubil s mladou zpěvačkou Constanze Weberovou, mladší sestrou jeho Mannheimské lásky Aloisie. Leopold se svatbou zásadně nesouhlasil a se synem se pohněval.

Mozart a Constanze byli v Salcburku po svatbě pouze jednou na uvedení Mozartovy grandiózní, avšak nikdy nedokončené, Mše C moll (K 427). Tato mše byla uvedena v klášteře svatého Petra, který nepodléhal moci prince-arcibiskupa. Conztanze zde zpívala jeden ze dvou sólových sopránových partů. Leopold nakonec synovi odpustil a navštívil pár o osmnáct měsíců později ve Vídni. Přesvědčil se, že jeho syn udělal s Conztanze dobře.

Pro Wolfganga vše vypadalo růžově, užíval si peněz, přízně císaře a obdivu uznávaného rakouského, dnes opomíjeného, skladatele Josefa Haydna. V roce 1783 (usuzujeme tak z odhadů Otto Jahna, který v letech 1856 a 1859 vydal první životopis Mozarta) měl Wolfgang k dispozici 2000 zlatých, což je rozhodně více, než měl jako varhaník v Salcburku. Velkou část tvořil zisk z veřejných vystoupení, kde hrál sám své skladby. Na jeho koncerty proudily davy obyčejných lidí i šlechticů, dokonce i sám císař, který svou náklonnost projevoval zlatem. Ačkoli Mozart bral pomalu stejně jako šikovný obchodník, jeho bohatství se rychle ztrácelo. Jeho lačnost po luxusu a vášeň pro billiard byla velice nákladnou záležitostí. Wolfgang si užíval tři roky úspěchu, kdy pořádal vlastní autorské klavírní koncerty, bohužel zájem o tyto koncerty začal upadat. Mozart nakonec skončil s balancováním mezi společenskými konvencemi a uměleckou svobodou a rozhodl se věnovat znovu opeře, která se ukázala, přece jen jako výnosnější artikl.

Před dvacátým rokem svého života zkomponoval Mozart okolo osmnácti jevištních děl (včetně baletu a děl nedokončených). V dnešní době je uváděna nejčastěji jen známá operní trojce. Dokonce Idomeneo, složen roku 1780, je uváděn velice zřídka. Stejný osud jako Idomeneo má i La clemenza di Tito (K 621). Mezi těmito operami stojí tři opery napsány na libreta Lorenza da Ponte. Tyto tři díla změnila od základů operní historii. Díla jsou v mnohých ohledech inovativní, přesto se však Mozart snažil propojit tyto inovace se starými tradicemi. Všechny tři Da Pontovy opery jsou spojeny s tradičními vzory Italské opery buffa. Don Giovanni například je skvělá ukázka sjednocení buffy a serii.

Dalším významným operním dílem je Die Enführung aus dem Serail (K 384) je ovlivněn spíše francouzskou opéra comique. Enführung je spíše označován, díky jeho mluveným dialogům, jako německý Singspiel. Dvojici s Enführungem tvoří Die Zauberflöte (K 620) , která žánrově stojí někde mezi vídeňskou buržoazní komedií a velkou operou (i přes její mluvené dialogy).

Setkání Mozarta s Lorenzem da Ponte, který byl jmenován dvorním básníkem Italského dvorního divadla, dalo rozhodující impuls ke vzniku Le nozze di Figaro (Figarova svatba, K 492). Mozart se Da Pontovi svěřil se svým odvážným plánem na zhudebnění komedie Pierra Augustina Carona de Beaumarchis (La folle journée ou Le marrige de Figaro), která byla zakázána pro přílišnou kritiku společenských poměrů. První díl Beaumarchisovi komedie (Le barbier de Seville) prošel cenzurou a byl zhudebněn Giovannim Paisiellem (později také Gioachinem Rossinim) a dostala se do podvědomí vídeňského publika. Pro uvedení této hry musel získat Mozart spojence, za něhož si nevybral nikoho menšího než samotného císaře. Josef II. byl osvícenský panovník a hra, v níž se musí hrabě poklonit před jeho chytřejšími služebníky, se mu velice líbila. Tím, že jí dovolil uvádět, ukázal, jak hluboce opovrhuje šlechtou, která zneužívá privilegií. Le nozze di Figaro se ve Vídni nesetkala s pochopením, ne že by popuzovala dějem, nýbrž hudebním inovátorstvím. Když byla v témže roce (1786) uvedena v Praze, zcela ji pohltila. Pražané si zamilovali líbivé melodie propojené s doprovázeným recitativem a vtipným textem. Mozart se o tom přesvědčil na vlastní oči i uši, poté co navštívil Prahu. "Zde nikdo nemluví o ničem jiném, jen o Figarovi, žádná jiná opera není navštěvována jen Figaro a vždy jen Figaro. Je to pro mě čest" napsal do Vídně. Právě odsud pochází slavný Mozartův výrok "Mí pražané mi rozumějí". Do Vídně se vrátil s objednávkou na Dona Giovanniho (K 527), jenž měl mít premiéru v nadcházející zimní sezóně.

Dvacátého osmého května 1787, kdy Wolfgang tvrdě pracoval na nové opeře, ho stihla tragédie. Leopold Mozart zemřel. Syn nemohl odcestovat na otcův pohřeb a jeho sestra musela vše zařídit sama. Těžko říci do jaké míry tragédie ovlivnila Dona Giovanniho, pravdou je, že v něm nalezneme spoustu dramatických prvků a to nejen v děsivé scéně na hřbitově, která rozbíjí komického ducha opery. Konspirační teorie se dokonce opírají o inspiraci otcem v postavě Komtura. Chtěl svému otci snad znovu vdechnout život tak jako komturovi? Bál se snad soudu svého otce na konci jeho života? Ani na jednu z těchto otázek už nedostaneme odpověď. Don Giovanni je právem nazýván operou všech oper. Příběh potrestaného devianta není jen příběh pro pobavení, ukazuje také všechny druhy lidské duše. Mozart kromě duše prostopášníka a vraha zde poukazuje také na moc, která ho potrestala a potrestá všechny jemu podobné. Don Giovanni měl premiéru dvacátého devátého října 1787 v Nosticově (dnešním Stavovském) divadle v Praze.

Možná stejně dobré vylíčení postav jako v Donu Giovannim nalezneme v opeře Così fan tutte (K 588). Libretistou této opery je opět Lorenzo da Ponte. Così je zajímavá opera plná zvratů a komických výstupů, podle mého názoru je to jedna z nejkomičtějších oper, která kdy byla napsána. Mozart dostal za toto dílo velice dobře zaplaceno, pravděpodobně totiž dostal objednávku přímo od císaře, který ale zemřel (v únoru 1790) několik málo týdnu po jeho premiéře, aniž navštívil jediné z jeho pěti uvedení ve vídeňském Burgtheater. Státní smutek, který trval do června, samozřejmě znemožnil další reprízy, když ale skončil, byla opera uvedena ještě pětkrát a pak už nikdy za Mozartova života.

Mezi Mozartova další veledíla patří i příspěvky do komorní a orchestrální hudby, mnoho z nich je pokládáno za poklady svého žánru, jako například smyčcové kvartety věnované Josephu Haydnovi, koncerty pro lesní roh a orchestr, klavírní sonáty, dokonce i skladby typu Eine kleine Nachtmusik (K 525) a Gran Partita (K 361). Žádná z těchto skladeb však nedosahuje na poslední tři symfonie 39. v E dur (K 543s), Symfonie No. 40 G moll Velká (K 550), Symfonie No. 41 v C dur Jupiter (K 551), které byly napsány během jednoho léta roku 1788. Nemáme žádný důkaz, že by Mozart své tři krásné symfonie někdy slyšel na vlastní uši, koncert, na kterém měly být uvedeny, se pravděpodobně nikdy neuskutečnil

Asi čtyřicet z Mozartových více než padesáti symfonií jsou práce odrážející jeho dětinskou povahu ozvláštněnou zkušenostmi z cest a jeho talentem napodobit každý kompoziční styl. Jen zřídka kdy, například v Malé symfonii G moll (K 183) nebo v Symfonii v A dur (K 201), Mozart zachází s experimentálními možnostmi žánrů jako Joseph Haydn. Vrchol kompozice symfonií u Wolfganga přišel až v osmdesátých letech osmnáctého století se Symfonií No. 36 v C dur Lineckou (K 525) a dramatickou Symfonií No. 38 v D dur Pražskou (K 504), jež nese prvky z Dona Giovanniho a Le nozze di Figaro. Obě tyto práce a první z posledních tří symfonií zůstávají povrchně vázané k modelu typické Haydnovské symfonie (úvodní adagio), ale přesto jsou originální.

Hlavní téma Symfonie No. 40 G dur (K 550) se zdá na první pohled nenápadné, téměř neexistující, ale dává vzniknout novým motivům. Ve druhé větě se uklidní vášně nastolené ve větě první. Melodie se stává jemnou a klenutou v pečlivě vykonstruovaném andante. Poté následuje ostrý Menuet, který vyústí ve velkolepé barevné finále.

Tento tematický propletenec mezi jednotlivými symfonickými větami dosahuje svého vrcholu v poslední symfonii, která byla brzy po Mozartově smrti nazvána Jupiter. Název odkazuje na to, že Mozart stejně jako bůh vládne nad chaosem. Všechny věty Jupitera s výjimkou druhé, vykreslují tematickou podstatu hlavní motivem. Rozlišení tematických prvků se odlišuje ještě jednou ve finále, kde jsou nakonec sloučeny a poskládány na sebe ve fugu a v módní sonátový princip, který hluboce zapůsobil nejen na Haydna, ale na všechny následující generace skladatelů.

Mozart, po tom co se během roku 1782 šestkrát stěhoval a ještě třikrát v období od prosince 1787 do začátku roku 1789, musel začít brát své finanční nesnáze váženě. V červnu roku 1788, zatím co pracoval na svých posledních třech symfoniích a očekával narození svého čtvrtého dítěte (které mělo být v podstatě první, protože předešlé tři zemřeli před prvním rokem života), požádal svého bratra ze zednářské lóže Michaela Puchberga o dlouhodobou finanční výpomoc, další dopisy podobného rázu následovaly za nedlouho potom. Celkem daly malé a velké sumy vypůjčené od Puchberga dohromady něco kolem 1400 zlatých, jen pro srovnání Mozartův roční příjem činil pouhých 800 zlatých i s odměnami za jednotlivé taneční skladby pro Vídeňské maškarní bály.

Po smrti císaře a korunovaci jeho bratra Leopolda II. Wolfgang rychle upadl do dluhové pasti. Zůstal sice ve službách dvora, ale už nezískával žádné další vedlejší provize. Mezi tím, co se Constaze snažila oddlužit rodinu, odjel Mozart na korunovaci do Frankfurtu. Protože nebyl členem společnosti patnácti hudebníku doprovázejících Leopolda na jeho cestě, musel zastavit rodinné stříbro, aby měl na cestu vůbec peníze. Věci se bohužel nevyvíjely tak jak měly, Mozartovi se nepodařilo ohromit císaře a na své cestě pouze prodělal.

Pokračování příště

Autor: Karolína Damaschková | středa 9.8.2017 23:45 | karma článku: 11.93 | přečteno: 142x

Další články blogera

Karolína Damaschková

Jak jsem k vlastenectví přišla.

Není tomu tak dávno, co jsem si myslela, že Česká republika je ta nejhorší země ve které jsem se mohla narodit a žít v ní.

4.10.2017 v 17:45 | Karma článku: 26.03 | Přečteno: 839 | Diskuse

Karolína Damaschková

Amadeus - Poslední léta

Poslední kapitola mého vyprávění o hudebním géniovi pojednává o jeho smutném konci a jeho posledních skladbách.

10.9.2017 v 11:35 | Karma článku: 12.92 | Přečteno: 265 | Diskuse

Karolína Damaschková

Amadeus - Klavír nástrojem duše

Tato kapitola je věnována roli klavíru v životě Wolfganga Amadea Mozarta a jeho fenomenálním klavírním koncertům.

22.8.2017 v 19:48 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 160 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Lukáš Vítek

Ze zápisků průvodce na zámku: kap. Neznámý host

Jako průvodce většinou nevíte, koho provádíte. Jako průvodce odhalujete svou osobnost (mluvíte ironicky, vážně, s odstupem nebo zas kontaktně). Jako průvodce se vydáváte na pospas kolísavé pozornosti šedé zóny naslouchajících,

20.10.2017 v 15:40 | Karma článku: 5.52 | Přečteno: 113 | Diskuse

Iveta Svobodová

Na křídle větrného mlýna Františka Kožíka

Před léty jsem četla tento životopisný román o malířce Zdence Braunerové. Tehdy mi přišla neprávem opomenutá a ten pocit mám dodnes. Přitom to byla velká malířka a ještě úžasnější člověk.

20.10.2017 v 12:01 | Karma článku: 7.01 | Přečteno: 105 | Diskuse

Karel Sýkora

Proč už jen neslýchám hlas pastýře?

Pastevec, někdy nazývaný též pastýř, má na starosti pastvu užitkových zvířat, především skotu, ovcí a koz, popřípadě další práce s tím související.

20.10.2017 v 7:26 | Karma článku: 4.75 | Přečteno: 79 |

Eva Šamánková

Snaž se nedýchat

Novinářka, jejíž jedinou denní starostí je zaplněná lednička lahvemi s vínem. Dívka, jež „spí“ už dlouhé roky na nemocničním lůžku. Dvě ženy, strašlivé tajemství a obtížné rozmotávání klubka pravdy...

19.10.2017 v 19:13 | Karma článku: 5.69 | Přečteno: 248 | Diskuse

Jiří Míka

Nový seriál Star Trek: Diversity se většině fanoušků nezamlouvá

Tak to konečně přišlo. Po dlouhých letech nový Star Trek seriál. Ale zdál se být odbočením od tradice. Potemnělý, žádná sympatická postava a pokažení Klingoni. Výkřik Klingonů měl ale být inspirován heslem volební kampaně Trumpa.

19.10.2017 v 18:17 | Karma článku: 18.20 | Přečteno: 415 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 16.61 Průměrná čtenost 305

Doufám, že se vám moje články budou líbit.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.