Krasu v Cesku netreba hledat jen v minulosti, je i v soucasnosti, jen ji (pro nas typicke) nechceme videt. Cesi bohuzel nejsou moc hrdi na to, co jsou.

Protože jsem zpěvem (i když dnes už neumělým) a operou odkojen, i slza se mně při Vašich krásných řádcích drala do oka. Díky.

P.S.

Myslím, že větší nebo menší díl toho Vašeho vlastenectví cítí mnozí ve svém nitru, ale jen málo z nás má odvahu o něm veřejně promluvit. Navíc, dnešní konzum hází na vše šedou deku.

V roce 1970 jsem chtěl emigrovat. Dostal jsem se do Turecka a jednoho dne jsem si vzpomněl na ten pohled z Karlova mostu, a že bych ho nikdy už nemusel vidět a vrátil jsem se. I když pravda druhým důvodem bylo, že tady někdo musí zůstat a nehrbit se.

V mládí jsem byla smutná, že u nás, na Slovácku, nemáme takovou krásu, jakou vidíme v Praze.

Máme ale tak nádherné kroje, že je radost pohladit ty úžasné, sametově hladké výšivky, čepce z perliček a ty barvy!! Když se rozběhnou paličky po strunách cimbálu, srdce se rozechvěje až slzy tečou.

Jsem přesvědčená, že každý našinec, pokud má srdce, má rád ten náš malý plácek zvaný Česká republika.

Jak říkávali naša stařenka - k temu nám pomáhaj pán Bůh.

Dobře Vy

Velice hezké!

Jen bych se rád zeptal (a nemusíte odpovědět, pokud nechcete), proč si myslíte že jste měla jako teenager takový despekt k České republice a všemu Českému? Kde se podle Vás vzal?

Že by na tom mělo lví podíl naše školství?

Myslím, že mě k tomu značně vedl můj otec, který celý můj život nadával a nadává na českou vládu a nenachází na této zemi nic hezkého ani smysluplného a děti si samozřejmě berou příklad hlavně z rodičů. Škola vlastně také moc nepomohla tomu, aby se ze mě stal vlastenec. Podle mého názoru je to ale jedna z věcí, ke kterým člověk musí dospět sám. Především se musí oprostit od pocitu, že za plotem je tráva zelenější.