Amadeus - Poslední léta

Poslední kapitola mého vyprávění o hudebním géniovi pojednává o jeho smutném konci a jeho posledních skladbách. 

Po Mozartově návratu z Frankfurtu ho navštívil vyslanec z Anglie a nabídl mu něco kolem 2 500 zlatých za dvě opery a jejich uvedení v Londýně. Podobnou nabídku dostal i již téměř šedesátiletý Franz Josef Haydn, který jí bez váhání přijal. Wolfgang si však musel nechat proklouznout tuto skvělou zakázku mezi prsty. Důvodem byla nemoc jeho ženy Constazne, která porodila na konci roku 1789 jejich páté dítě, které zemřelo asi hodinu po porodu. Nyní v roce 1791 byla znovu těhotná a měla vleklé problémy s pohybovým ústrojím, proto odjela na začátku června do lázní nedaleko Vídně, doprovázená šestiletým synem Carlem Thomasem. Mozart zůstal ve Vídni a příležitostně svou ženu a syna navštěvoval. Peníze na její léčbu si byl nucen vypůjčit od přátel, čímž se stále hlouběji nořil do finančních problémů.

Od jara roku 1791 komponoval Mozart jednu ze svých stěžejních oper Die Zauberflöte (K 621). Hlavním strůjcem nápadu a autorem libreta byl Emanuel Schikaneder, který měl v pronájmu divadlo Freihaustheater auf der Wieden, jež tolik nepodléhalo cenzuře. Mozart měl Schikanedera velmi rád již od jeho Salcburských let. Schikaneder byl oblíbeným hercem a dramatikem Vídně a byl vyhledáván především pro jeho uvěřitelné scény a velkolepé jevištní efekty. Například když v červenci roku 1791 slavný pilot horkovzdušného balonu François Blanchard startoval z Prateru, Schikaneder okamžitě zakomponoval horkovzdušný balon na scénu právě pro Die Zaubeflöte. Die Zauberflöte není úplně typická opera, je spíše něčím mezi ní a tradičním německým singspielem, i přesto se dočkala obrovského úspěchu.

Léto roku 1791 přineslo dočasné zlepšení Mozartovi finanční situace. Ještě když pracoval na Die Zauberflöte, dostal další dvě lukrativní objednávky. První byla od Pražanů, kteří si přáli slavnostní operu na již mnohokrát zhudebněné libreto od populárního ještě barokního autora Pietra Metastasia (upravené italem Caterinem Mazzolem) La clemenza di Tito (K 621). Mozartova verze měla být uvedena 6. září 1791 u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. Dílo vzniklo za méně než tři týdny. Recitativy přenechal svému studentovi, jímž byl pravděpodobně Franz Xaver Süssmayr, který poté doprovázel Wolfganga a Constaze do Prahy.

Ačkoliv Mozart poněkud zmodernizoval zastaralý předepsaný koncept opery seria a vdechl tím toporným postavám duši, opera u šlechty a císaře propadla. Leopold II a císařovna, která pocházela z Neapole, zneuctili Mozarta pozdním příchodem a jinými projevy nelibosti. Císařovna prý údajně prohlásila, že nebude poslouchat takový německý bordel. V kontrastu s touto nelibostí ze strany císaře a šlechty, si měšťané operu zamilovali, dokonce si za ni Mozart vysloužil velký aplaus.

Druhou velkou objednávkou roku 1791 bylo Rekviem v D moll (K 626). Objednávka byla údajně doručena záhadným mužem v šedivém, ve kterém Mozart viděl předzvěst vlastní smrti. Ve skutečnosti si Rekviem objednal hrabě Franz von Walsegg-Stuppach, který si přál zůstat v anonymitě, aby se mohl vydávat za autora skladby.

Mozart byl nyní pětatřicetiletý muž a živitel rodiny. Po desetiletí, které strávil jako umělec na volné noze, si musel najít stálé placené místo a nemusel hledat příliš dlouho. Městský magistrát ho jmenoval nástupcem stárnoucího kapelníka u katedrály Svatého Štěpána, kde Mozart působil jako neplacená síla. Toto místo bylo druhým nejlépe placeným místem v hudební Vídni, ročně si měl přijít zhruba na 2000 dukátů. I přes to, že se rozhodl být někomu podřízený, nikdy se nevzdal svého bohémského způsobu života. 

V listopadu 1791 uprostřed práce na Rekviem Mozart onemocněl. Jeho poslední dokončenou skladbou je Eine kleine freymaurer-kantate (K 623), kterou hrál na svém posledním koncertu 18. listopadu v zednářské lóži. O dva dny později ulehl, jeho stav se prudce zhoršoval. V jednu hodinu ráno 5. prosince 1791 vydechl naposledy.

Existuje spousta spekulací ohledně příčiny Mozartovi smrti. Asi nejznámější mystifikací kolem Mozartovy smrti je ''konspirační teorie " se kterou přišel již Alexander Sergejevič Puškin, který napsal krátké jednoaktové drama Mozart a Salieri. Pravdou je, že Antonio Salieri se k vraždě skutečně přiznal, ale v době, kdy trpěl těžkým alzheimrem. Salieri ve skutečnosti neměl nejmenší důvod Wolfganga zabít, byl v té době velice uznávaným skladatelem a působil jako dvorní skladatel. Nicméně po Puškinovi se tématu chopil Angličan Peter Shaffer, který ho zpracoval ve svém dramatu Amadeus, jež byl zfilmován českým režisérem Milošem Formanem. V roce 1989 se dokonce konal v Miláně soudní proces, kde byl Salieri s konečnou platností shledán nevinným. Nejpravděpodobnější příčinou jeho smrti však byla v podstatě nezajímavá revmatická horečka spojená s vyčerpáním organizmu. Nejnovější teorie zase tvrdí, že Wolfganga zabil streptokok.

Nepravda je také to, že byl rychle pohřben v hromadném hrobě. Jeho ostatky byly pohřbeny v souladu s pohřebními pravidly do neoznačeného hrobu. Po uložení ostatků se konal oficiální obřad v katedrále Svatého Štěpána a také v Praze, kde se s Wolfgangem přišlo rozloučit něco kolem 4000 lidí.

Mozartova vdova požádala žáka svého manžela Franze Xavera Süssmayra o dokončení jeho rozepsané zádušní mše, za kterou již dostala zaplaceno. Süssmayr složil chybějící elementy (Sanctus, Benedictus a Agnus Dei) a dokončil pomocí Mozartových náčrtů Itroit a Kyrie pro Communion. Poté co měla Constanze Revkviem vytištěné, obrátila se k hraběti von Welsegg-Stuppach zády i když měl nesporná vlastnická práva na tuto skladbu a dílo si ponechala.

Po manželově smrti zůstala Constanze sama se dvěma malými syny a dluhem ve výši 1000 zlatých, který byl zaplacen z výdělků veřejných koncertů.

 Značné peníze také získala od vydavatelů, kteří dobře prodali Mozartovy skladby. Pruský král si zakoupil osm skladem za celkovou sumu 3600 zlatých. Mozartova rodina nebyla zapomenuta ani u dvora, Constanze byla přislíbena nepatrná penze.

Roku 1809 se Constaze znovu provdala za dánského diplomata Georga Nikoulause Nissena, který dal vzniknout i vlastně první Mozartově biografii, která vyšla roku 1828. I když Nissenova biografie spoustu věcí zamlčuje, je z tohoto období asi nejspolehlivější. V 19. století se Mozartova popularita rozmohla a vznikalo stále více životopisů, které si ho značně idealizovaly. Až biografie od Otty Jahna byla první, která vymaňuje Mozarta z klišé nepochopeného génia, jenž zemřel v chudobě.