Jak jsem k vlastenectví přišla.

Není tomu tak dávno, co jsem si myslela, že Česká republika je ta nejhorší země ve které jsem se mohla narodit a žít v ní.

Ve svých pubertálních letech jsem byla přesvědčena o odchodu z té naší malé milé zemičky hned po dovršení osmnáctého roku. Věci se ale nevyvíjeli tak, jak jsem si představovala.

Ve svých pubertálních letech jsem nejen nesnášela naši zemi, ale i naší kulturu, čehož dnes velmi lituji. Odsuzovala jsem automaticky vše, co pocházelo od českého autora. Pořád dokola jsem všechny přesvědčovala o nevkusnosti české opery a nechápala, jak všichni mohou milovat Janáčka, Smetanu a Dvořáka.

 Dva roky na to jsem odešla z naší malebné vesničky studovat do Prahy. Když jsem se rozhlédla z jedné z mosteckých věží Karlova mostu na panorama Malé Strany a Hradčan, byla jsem unesena nádherou a kouzlem tohoto města. Uvědomila jsem si velkolepou historii našeho ne vždy přátelského národa. Poprvé jsem si uvědomila, že nikam nemusím, že jsem zde doma a už to jinak nebude, nechci, aby to bylo jinak.

K této mé první samostatné Pražské procházce mi do uší burácel Dvořák a jeho Slovanské tance op. 46. Teprve s jeho hudbou jsem se zamilovala do věží hrdě se tyčících nad Vltavou, do slunce nad mou hlavou a v neposlední řadě do velkého Čecha Antonína Dvořáka. 

Od Karlova mostu vedly moje kroky na Malou Stranu, kterou jsem obdivovala nejen s myšlenkami na Jana Nerudu, ale také s hudbou Josefa Myslivečka. Která ve svých tónech také úplně nezapře svůj český původ, i když většina jeho děl vznikla na území Itálie. Dlouho jsem se toulala, až jsem došla na Pražský hrad. Zde jsem strávila snad hodinu a přemýšlela v jakém, že to hradním příkopě vzniklo to velké barokní divadlo, ve kterém se konala majestátní opera Johanna Josepha Fuxe  Costanza e fortezza u příležitosti korunovace Karla VI.

Z Pražského hradu jsem prošla přes Mánesův most na Alšovo nábřeží k Rudolfinu. Můj pohled stanul na sochách skladatelů na jeho vrcholku. Přišlo mi nádherné, že zrovna v Praze vnikl tak úchvatný sál. Měla jsem před očima seznam všech mi známých mistrů klasické hudby, kteří zde za ta léta vystupovali. Stačí už jen fakt, že například velká Češka Vítězslava Kaprálová na tomto jevišti dirigovala svou vlastní skladbu, nebo že Anton Bruckner vlastně poprvé hrál na varhany Dvořákovi síně. Tou dobou ještě žil a působil zde Jiří Bělohlávek, jehož podání české hudby bylo tím nejlepším, co bylo možné slyšet na vlastní uši. V tuto chvíli už jsem nemohla jinak, než pokračovat k Národnímu divadlu se symfonickou básní Vltava. Celou tu cestu jsem se snažila být u naší nejdelší řeky nejblíže, jak to jen šlo, kdyby nebyla zima a voda v ní nebyla tak špinavá, možná bych dostala chuť si i zaplavat.

Všichni pražané a nejen oni jistě vědí, že od Rudolfina k Národnímu divadlu je to malý kousek cesty v krásném prostředí Nového města. Cestou míjíte Smetanovo muzeum a ještě jedu vzpomínku na Josefa Myslivečka. U Národního divadla se naskytne pro mě asi nejkrásnější výhled na Hradčany. Nevím proč ho tak miluji. Naší zlatou kapličku jsem si opět velmi zřetelně prohlédla a usedla poblíž ní, poslouchaje melodie z Prodané nevěsty a Libuše. Tenkrát jsem si uvědomila i krásu našeho jazyka. Nyní toto svoje malé zamyšlení (které s největší pravděpodobností nebude nikdo číst) využiji také k tomu, abych apelovala na všechny správné Čechy a vyzvala je k tomu, aby náš nádherně poetický jazyk používali a nevkládali do něj zbytečně anglická slova, když to není potřeba.

Moje cesta skončila na Vyšehradě. Zde jsem si poslechla symfonickou báseň Vyšehrad a navštívila Slavín. Vzdala holt všem velkým umělců, co zde odpočívají na věčné časy. Cestou domů (bydlím na Vinohradech) jsem se ještě kochala z okna tramvají a přemítala s Janáčkem o krásách duševního přerodu, jenž mě právě potkal. Na závěr ještě nutno dodat, že můj přerod je doufám už trvalý.

Jestli to někdo z Vás milí čtenáři dočetl až sem, tak mu velmi děkuji za pozornost.